Stručná historie Jedličkova ústavu a škol v Praze

1. Vizionářské počátky a éra zakladatelů (1913–1918)

Historie „Jedle“ se začala psát 1. dubna 1913, kdy prof. MUDr. Rudolf Jedlička, tehdy již uznávaný a odvážný chirurg (jeden z prvních u nás pracující s rentgenem), otevřel první český ústav pro tělesně postižené děti. Ústav byl zřízen pod hlavičkou soukromého Zemského spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků v království Českém v Praze. Rudolf Jedlička do projektu vložil nejen své odborné renomé, ale těžit i blízkosti Pražského sanatoria v Podolí. Jeho vznik taktéž inicioval, přičemž se otevřelo jen rok poté,

Původním sídlem ústavu byl malý domeček ve dvorním traktu nájemního domu zvaného „Polsko“ (V Pevnosti 4), dnes označovaném jako Stará Budova. Prvními obyvateli bylo dvanáct chlapců a jejich učitel František Bakule. Bakule byl vizionářský pedagog, který odmítal tehdejší „azylové“ pojetí péče, kde postižení pouze přežívali. Prosazoval výchovu životem a prací, maximální směřování k soběstačnosti a později též snahu o koedukaci dětí s postižením se zdravými.

Během první světové války ústav reagoval na aktuální potřeby a zřídil školu pro válečné vojíny-invalidy. Již v květnu 1915 byl na Vyšehradě vybudován ucelený systém, který zahrnoval tuto školu a dále 13 cvičných a 6 řemeslných dílen, komplex dílen ortopedických a několik poboček. Váleční invalidé se zde učili převážně řemeslům a v kombinaci s probíhající rehabilitací se připravovali se na návrat do civilního života v mnoha profesích.

2. Zlatý věk a mezinárodní věhlas (1918–1938)

Po první světové válce zažila organizace pod vedením Augustina Bartoše (ředitelem v letech 1920–1945) obrovský rozmach, umocněný i tím, že se mu podařilo překonat náročné restrukturalizační období po první světové válce i hospodářskou krizi na přelomu dvacátých třicátých let.

Školství a výchova: V roce 1926 byla otevřena tzv. Nová budova (NB) před vyšehradskými hradbami. Rudolf Jedlička se jejího otevření nedožil (zemřel téhož roku), jeho roli však částečně převzal jeho bratr, Michael Jedlička. Původní jednotřídka se rozšílily na tři třídy v rozsahu výuky pro celou obecnou školu. Moderní budova byla technickým unikátem – disponovala mechanicko-terapeutickými přístroji (Zanderův aparáty) a bazénem pro cvičení ve vodě. Byla vybavena výtahem, nechyběla zde i knihovna přístupná všem studentům. Vedle budovy bylo zřízeno zahradnictví se skleníkem a hřiště, v zimě využívané jako kluziště.
Odborné dílny: Ústavní dílny (kterých byl větší počet; vyzdvihnout lze zejména ortopedickou, vyšívačskou či dílnu na výrobu koberců) nebyly jen formální. Výrobky měly takovou kvalitu, že ústav získal nejvyšší ocenění Grand Prix na mezinárodní výstavě v Paříži (1925) za ručně vázané koberce a stříbrný pohár v anglickém Exeteru (1926). Po celá dvacátá a třicátá léta procházely dynamických rozvojem.
Ortopedická nemocnice: Budova v ulici Na Pankráci 13 byla zakoupena již v roce 1915 a původně sloužila jako dílna pro výrobu učebních pomůcek. Od roku 1922 zde fungovala ústavní nemocnice, lůžkové oddělní pro následnou péči i ortopedická ambulance. Do třicátých let zde pak sídlilo i oddělení pod vedením budoucího akademika Františka Buriana, zakladatele naší plastické chirurgie. Od třicátých let v nemocnici probíhala školní výuka i přímo u lůžek nemocných, což byl tehdy výjimečný jev.
Dětská organizace a Automobil vychovatelem byly unikátní pedagogické koncepty, které uvedl v život ředitel Augustin Bartoš. Dětská organizace propagovala a rozvíjela samostatnost a autonomii samotných ubytovaných dětí, včetně výrazných rozhodovacích pravomocí a možnosti nakládaní s finančními prostředky. Automobil vychovatelem pak byla jedinečná myšlenka zpřístupnění „světa venku“ žákům Jedličkova ústavu díky speciálně upraveného nákladního automobilu, s jehož pomocí byly pořádány pedagogické poznávací výlety po celé republice.

3. Osudy během druhé světové války a nálet roku 1945

Válečná léta byla pro ústav kritická. Nová budova byla zabrána pro ubytování ošetřovatelského personálu německého SS-lazaretu, který sídlil v rovněž zabaveném Pražském Sanatoriu v Podolí. Část dětí našla azyl v zámečku v Lochovicích, který byl pro účelu škol v přírodě v roce 1937 zakoupen z výtěžku jedné z publikací ředitele Augustina Bartoše i díky dědictví literárního kritika F. X. Šaldy. Během války mezi lety 1941-1944 pak byla nucena se na několik let vystěhovat i ústavní nemocnice.

Nejtemnější moment nastal 14. února 1945. Při americkém náletu na Prahu dostala budova nemocnice v ulici Na Pankráci 13 přímý zásah. Ačkoliv byl personál i pacienti (cca 50 dětí) včas přesunuti do krytu, nálet se stal osudným desetiletému žáku Ivanu Řeháčkovi. Budova byla natolik poškozena, že po válce byla z nemalé části de facto postavena znovu (náklady tehdy činily 5 milionů Kčs).

4. Poválečné změny a období socialismu (1945–1989)

V roce 1945 pomohli pražští pracovníci Jedličkova ústavu převzít a dále rozvinout obdobný ústav v Liberci (bývalý Gottsteinův ústav, či tzv. Krüppelheim). Na několik let tvořily oba ústavy jeden celek (v Praze se učily mladší děti, v Liberci starší).

V roce 1948 došlo k postátnění ústavu a zrušení původního spolku. Ústav se rozdělil na školskou a sociální část. Významnější rozvoj nastal v oblasti rehabilitační péče či sportovních aktivit, obecně však nastalo období postupné a dlouhé stagnace.

Ztráty majetku: Ústav přišel o cenné rekreační objekty – zámeček v Lochovicích byl po roce 1945 ústavu odebrán; několik let využívanou vilu v Harrachově (odkaz Rudolfa Jedličky) převzalo předsednictvo vlády. Náhradou ústav obdržel různé nevyhovující objekty (Horní Maxov, Větrov), až nakonec v roce 1977, respektive 1980, získal areál v Bukové v jižních Čechách, který JÚŠ využívá dodnes.
Akce Dluh (1968): Emoční a na svou dobu velmi kritický televizní dokument o neradostných podmínkách v ústavu vyvolal vlnu solidarity a vznik konta na pomoc dětem. Situace se však příliš nezlepšila. V 80. letech přibyly dva dočasné a nepříliš vyhovujíc pavilony; poté se dokonce vážně zvažovalo, že budou vozíčkáři z Vyšehradu vystěhováni na moderní, ale izolované sídliště v Hostivaři.

5. Dynamický rozvoj po roce 1989

Po revoluci se plány na odsun na periferii definitivně smetly ze stolu a začala éra modernizace pod hlavičkou hl. m. Prahy jako nového zřizovatele.

Vzdělávání: Po roce 1990 byly zvažovány různé koncepce (úvahy byly i o škole waldorfského typu). Nakonec vznikly střední školy – gymnázium, střední škola sociálně -správní (později sociální činnost) a obchodní škola. Byla vytvořena rodinná škola, transformací vznikla praktická škola. Postupně byly upraveny jednotlivé učební obory. Část škol nejdříve působila v nevyhovujících prostorách.
Rekonstrukce budov probíhala od poloviny devadesátých let. Původně bytový dům v ulici Na Topolce 1 byl v roce 1996 přebudován na moderní domov Topolka, rekonstrukce prošla Stará budova (v ulici V Pevnosti) i budova bývalé nemocnice, nazývaná Tapky, nově sloužící čistě pro ubytovací účely. Hlavní školní objekt, Nová budova, byla v letech 1996–1998 za plného provozu kompletně zrenovována a přestavěna. V roce 2002 k ní přibyl rehabilitační bazén a konečně v roce 2004 byla dokončena novostavba rehabilitačního pavilonu.
V rámci sociálních služeb došlo k přeměně původního domova pro osoby se zdravotním postižením na programy týdenní a denní stacionář; došlo k významnému rozvoji fyzioterapie a ergoterapie, které nyní fungují v moderních a dobře vybavených prostorách; přičemž je využíván i program tzv. cvičného bytu
V návaznosti na sociální služby vznikl program samostatné bydlení, který pomáhá zájemcům s přípravou na jejich budoucí nezávislý život v několika bezbariérových garsoniérách
Kolem ústavu se po roce 1989 vytvořilo větší množství nevládních organizací (Nadace JÚ, Borůvka o.p.s., Sportovní klub JÚ, z.s. TAP, a další), které zajišťují dopravu, sportovní či volnočasové aktivity (např. známá kapela The Tap Tap či provoz tzv. Ta Kavárny)

Dnešní „Jedle“ je unikátním komplexem, který propojuje speciální vzdělávání, špičkovou rehabilitaci a sociální služby s cílem plnohodnotného zapojení studentů a uživatelů služeb do běžného života, přesně v duchu odkazu prof. Jedličky.

Další základní informace pak poskytuje následující literatura:

FAUCHER, F.: František Bakule, infant terrible české pedagogiky.
Praha: Portál, 1999.
TITZL, B. (ed.): To byl český učitel: František Bakule, jeho děti a zpěváčci.
Praha: Společnost Františka Bakule, 1998.
TITZL, B.: Péče o tělesně postižené dítě: Sborník k 70. výročí založení Jedličkova ústavu.
Praha: Ústav pro kulturně vědeckou činnost, 1985.
U Jedličků. Praha: Jedličkův ústav pro zmrzačelé (nákladem ředitele Augustina Bartoše), 1936.

Pokud chcete vědět o historii Jedličkova ústavu za 2. světové války či o příběhu jeho nemocnice, přečtěte si následující příspěvky:

Mgr. Petr Kolář
vedoucí TS TAP, správce historického archivu JÚŠ
tel.: 241 083 413 / 241 083 470
e-mail: p.kolar@jus.cz