Vendula Neumannová

Osobnost mezi námi - Vendula Neumannová

Přestože je doktorkou filosofie a coby pedagožka na střední škole by se mohla domáhat tradičního označení paní profesorka, většina lidí o ní mluví jako o Vendule. Sama jim to nabízí. Její tělo dost vážně postihla dětská mozková obrna. Sedí na vozíku a obtížně mluví. To jí však nijak neubralo na optimismu a životním elánu. Právě naopak. Přes všechna příkoří, která si dokázalo v naší zemi 20. století ve své druhé polovině vymyslet, vystudovala milovanou historii a jazyk český. O svém životním příběhu vydala dvě verze knihy Hledat, najít, držet, nepustit . V dubnu 2010 to bude už osmnáct let, co pracuje v Jedli.

Chystáš další knížku? Chtělo by to, protože už teď vím, že se nám do tohoto rozhovoru všechno nevejde.
No, sice jí v závěru té minulé slibuji a vím, že sliby by se měly držet. Ale je to složité a nevím teďka ještě, jestli tentokrát slib dodržím. Možná, že ano, protože hodně lidí mě bombarduje požadavkem, abych to udělala. Ale já nikdy nevím předem. Já nejsem člověk, který tvoří léta. Já sednu a dělám. První verze knížky vznikla za šest neděl.

Jak vlastně vznikl ten název Hledat, najít, držet, nepustit?
To vzniklo tak, že jsem byla takový střelený puberťák, jako každý. A já jsem si tehdy vymyslela, že jsme jako šlechtická rodina a máme ve znaku pudla. To byl totiž můj milovaný pes. A coby rodové heslo, něco jako „Pravda vítězí“, máme dejme tomu právě ono „Hledat, najít, držet, nepustit!“. Když jsem tohle vyprávěla paní, která mi pomáhala tu knížku přepisovat, tak byla tak nadšená, že jsme se nakonec dohodly, že to použijeme jako název knížky.

Jak ses dostala k práci v Jedli?
Na začátku 90. let vedla Jedličkův ústav psycholožka Anežka Krčková. Založila tady gymnázium a požádala mě o spolupráci. I když původně jsem začala pracovat jako vychovatelka.

Dnes na našich středních školách učíš dějepis a český jazyk. Bylo tomu tak od začátku, nebo jsi učila i něco jiného?
Já jsem tady s učením začala coby vedoucí zájmového kroužku dějepisu pro gymnazisty. Protože v té době po revoluci neexistovaly nové učebnice a bylo potřeba uvést jejich znalosti z totalitních škol na nějakou rozumnou úroveň. Tehdy se jednalo o třináct lidí.

Cos dělala před tím?
Před tím jsem seděla doma na zadku! Protože ačkoliv jsem se snažila o práci v Jedličkově ústavu už v 70. letech, tak to neprošlo. Bylo mi řečeno, že podle zákona invalida nemá učit. Ten zákon byl z dob Marie Terezie! Doopravdy, to si nedělám legraci. Jeho smyslem bylo, aby na školách nepůsobili váleční vysloužilci a nekazili mravy.

Když jsi u nás nastoupila, byla jsi první, nebo dokonce jediný vozíčkář-učitel?
Rozhodně první široko daleko. Do pedagogického sboru jsem se dostala po dvou letech toho vychovatelství a začala učit i češtinu.

Je to podle tebe v něčem jiné, když učíš studenty s nějakým handicapem a sama přitom sedíš na vozíku?
Já myslím, že to je klad. Hlavně pro ně. Především zezačátku jsem působila jako Marťan (úsměv). Protože tady byly takové poměry, že jinak aktivní a chytří studenti neměli představu o realitě venku. Nikdy nebyli pořádně ve městě. Neměli ponětí, že jezdí tramvaj a jak to vypadá.

Opravdu až takhle?
Fakt až takhle. Rychle se to změnilo, ale ze začátku to tak vážně vypadalo.

Já si neodpustím jednu nezdvořilou otázku…
Klidně buď nezdvořilý, mně to nevadí.

Ty máš v důsledku svojí diagnózy trochu problémy s mluvením. Nenarážíš někdy na tenhle problém při svém učitelování?
Samozřejmě. V každé třídě, kde jsem nová, tak chvíli trvá, než si na mě zvyknou. Jenže ze začátku právě na tom gymnáziu tady byli lidé, kteří mluvili o hodně hůř než já. Třeba dnes už vysokoškolák pan magistr Marek Růžička mluví rozhodně hůř. Takže oni byli zvyklí bavit se se svými spolužáky. Což pomohlo mně. A protože nejsem tak hluchá, jak někdy vypadám (usměv), vím jak se o mně baví studenti dnes. Občas zaslechnu co nemám. Obvykle prváci na začátku roku říkají: „Ona je taková divná! My jí nebudeme rozumět!“ A někdo z vyšších ročníků pak řekl: „Ale ona toho hodně ví a bude si s tebou povídat! To si zvykneš.“ Takže takhle to funguje.
Jinak studenti od pololetí prvního ročníku až do maturity o mně mluví jako o Vendule. Jednou z toho měl dokonce někdo velký průšvih, protože to slyšela poněkud upjatější kolegyně, která se pomalu křižovala nad tím, jak mluví o své profesorce.

Jak ses vlastně dostala právě k češtině a dějepisu?
Já jsem vystudovala v 60. letech. Tehdy existoval tzv. hlavní obor a vedlejší obor. Takže mým hlavním oborem je čeština a vedlejším dějepis. Původně jsem to chtěla obráceně, protože z češtiny mě baví literatura, ale gramatika méně. Kdežto dějepis mě baví celý. Nicméně ke studiu mě vzali takhle a já už nechtěla přestupovat. Měla jsem totiž v ročníku skvělé kolegy.
K dějepisu jsem měla velmi blízko od mládí. Můj původní gymnaziální sen byl, studovat dějiny umění. Jenže tam brali tak tři lidi ze tří set a hlavně tam vyžadovali kreslení. To bych těžko zvládala. Za tu inspiraci vděčím svojí mamince, která byla původním povoláním architektka. Protože si chtěla nějak zpestřit každodenní procházky se mnou, začala mě učit rozpoznávat historické architektonické slohy. Aby si se mnou měla o čem povídat. Takže dřív než písmenka jsem znala, že když je to okno do špičky, tak jde o gotiku a že když je tam hodně andělíčků, tak to bude baroko (úsměv nás obou).

Tys nakonec vystudovala Filosofickou fakultu University Karlovy. Jenže to bylo v době, kdy většina populace vůbec nevěděla, že nějací lidé s postižením jsou, protože tehdejší režim je prakticky vytlačil z běžného života. Jak jsi to zvládala?
Hlavně jak to zvládala chudák máma? Protože o nějakém odstraňování bariér se nikomu ani nesnilo ani v horečnatých snech. Ale je pravda, že ve svých devatenácti dvaceti letech jsem na tom byla fyzicky trošku lépe. Takže jsme to zvládali, ale i tak to bylo kruté.
Když uvážíš, že tehdy byla Filosofická fakulta na tehdejším Náměstí Rudoarmějců (dnešní Palachovo), další budova, kde byly přednášky, stála v Celetné ulici a třetí budova, což bylo nejúžasnější, byl zadní trakt paláce Kinských. Tam se chodilo po schodech pro služebnictvo. Dřevěný, úzký, točitý fujtajbl. A většinou bylo tak deset minut na přejezdy z jedné budovy do druhé, takže obrovský marathón (smích).

Kromě těch technických problémů a bariér, byly třeba problémy vůbec s tím, aby tě na tu školu vzali? Teď nemyslím otázku tvých vědomostí, o nichž absolutně nepochybuji, ale spíš se ptám na pověstné „házení klacků pod nohy“.
Pochopitelně, ty házeli vždycky a všude. Už od první třídy obecné školy. To byl normální jev. Na fakultu mě původně vzali jako externistku, protože nevěřili tomu, že budu schopna navštěvovat všechny přednášky a semináře. Teprve od třetího semestru, tedy od poloviny druhého ročníku, mě převedli na řádné studium, protože jsem měla všechny zápočty i zkoušky splněné v termínu. Vždycky jsem ve škole  byla přítomna. Můj hlavní motiv byl přitom hmotný. Protože externista nemá nárok na stipendium, kdežto řádný student ano. A my jsme byly s mámou samy dvě. Přitom pro domácnost včetně babičky byl náš rozpočet devět set korun měsíčně! V této zoufalé finanční situaci mi na stipendiu opravdu hodně záleželo. Získala jsem nakonec dvě – sociální i prospěchové. Vydělávala jsem si tak, že můj průměr známek bude do 1,2. Sice občas přiletěla nějaká dvojka, ale naštěstí to nepokazila. Zůstalo mi tak tři sta korun, což alespoň pro nás tehdy byly velké peníze.

Po revoluci v roce 1989 se situace úplně změnila a ty ses chopila své šance. Nezačala jsi působit jen v Jedli, ale tvé jméno nese i letohrádek Vendula. Co mi můžeš říct o téhle kapitole tvého života?
To vlastně taky souvisí s Jedlí. Tehdy zde působili jako vychovatelé pan magistr Sojka a jeho žena. Oni jsou duchovní rodiče a zakladatelé toho stacionáře. Jeho poslání bylo oproti dnešku jiné. Původně byl zamýšlen jako přestupní stanice pro lidi z Jedle, kteří se tam naučí samostatně žít. Pak se Jedličkův ústav a školy stal otevřeným prostorem, kde mají děti možnost poznat realitu v dostatečné míře a fungují tu i cvičné byty. A dále se ukázalo, že na Kladensku a Berounsku je akutní potřeba péče o lidi, kteří nejsou mentálně postižení, ale spíš jenom retardovaní. Třeba tam byl příklad chlapce, který dvacet let neopustil dům! To bych nepřežila. To musí být strašné.

Ale tvé jméno Vendula se tam neocitlo jen z pouhého kamarádství se Sojkovými, ne?
To ne. Já jsem se snažila podílet, seč jsem mohla. Jednak svými myšlenkami, ale také prostřednictvím majetku. Pánbůh tomu chtěl, že mi vrátili některé věci zabavené rodičům. V rámci restitucí jsem tak přišla k nějakým penězům. Něco z toho jsem považovala přinejmenším za svou povinnost věnovat letohrádku, aby se vůbec mohl rozjet. Takže to jméno Vendula je tam coby odměna za tuto pomoc. Tvrdí, že nebýt mě, tak by se prý nerozjeli.

Ty jsi měla v době svých studií nesrovnatelně těžší podmínky než dnešní lidé na vozíku. Myslíš si, že si tvoji studenti váží příznivější situace? A využívají potenciál, který jim současnost nabízí? 
Podívej, já nemám ráda slova o tom, jestli si někdo něčeho váží. Oni si toho nemůžou vážit, protože nic jiného neznají. Vážila si toho možná ta první generace gymnazistů, protože ti ještě začínali v tom srabu. Ti současní k tomu mají asi takový vztah, jako když mně maminka vypravovala, že za 1. republiky chodila do Osvobozeného divadla a s Werichem nadávala na vládní činitele. No tak jsem si to pobaveně vyslechla, ale vlastně jsem si to nemohla představit. To prostě nejde! Ta doba je jiná, lidi jsou jiní a chtít po nich, aby si vážili toho, že to je jinak, tak to je pitomost! Protože proč by to proboha dělali? Oni žijí teď a nic jiného neznají. Já jsem koneckonců ve dvanácti letech také toužila po tom, stát se pionýrkou. Všichni jsme děti své doby. Nikdo nepřekročí svůj stín.

Dobrá. A využívají potenciál, který mají?
Ty si nedáš pokoj! (smích) Myslím si, že někteří ano. Je to asi tak, že když někdo něco opravdu chce, tak využije toho, co se mu nabízí. Když to nechce, tak tady může být třeba ráj na zemi a bude to houby platné. Protože bude stále jen remcat a pořád nebude dělat nic. Nová generace ale určitě není tak špatná, jak si někteří lidé mojí generace myslí. Přečtěte si Čapkovu povídku o pračlověku Janečkovi a bude vám jasné, o čem mluvím.

Díky za rozhovor! 
Autor: Radek Musílek

poslední aktualizace 26.02.2010