Mgr. Radka Majerová

Mgr. Radka Majerová u nás v Jedli zastává neobvyklou pozici lingvistky.
Co je jejím úkolem a s kým pracuje?

Co jsi vystudovala…?

Český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě UK v Praze. V současné době jsem v doktorském programu Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty. Pokouším se zaměřovat na neurolingvistickou a psycholingvistickou problematiku jazykových patologiií. To znamená těch poruch jazyka a řeči, které nespočívají pouze v artikulaci a v tom, co říkáme, ale které spočívají ve fungování jazyka v našich mozkových strukturách. V tom, jak jazyk plánujeme. Je to však obtížné, protože v Čechách je studium této problematiky teprve v plenkách.

Co v Jedli děláš, jak dlouho tady  pracuješ a v čem je tvá práce specifická?

V Jedli pracuju 6 let. Vytvořili jsme zde specializovaný lingvistický úvazek jako pomyslnou druhou stranu mince k logopedii. Snažíme se, aby tento úvazek, na rozdíl od logopedie, zasahoval přímo do vzdělávání. Děl se v rámci školy. S psycholingvistického hlediska totiž jazykový defekt zásadně mění podmínky vzdělávání studenta. Je důležité zohlednit specifický vztah jazyka a myšlení studenta. Mimo jiné je potřeba najít způsob, jak takového studenta vzdělávat v předmětu český jazyk, který je ve školním rozvrhu zastoupen největším počtem hodin.

Pro koho je tvá práce určena, kolik máš studentů?

Pracuju jako individuální učitel českého jazyka. Učím studenty s vývojovou anartrií, těžkou vývojovou dysartrií, dysfáziemi a afáziemi, v současné době 7 studentů. Například studenti s vývojovou anartrií vůbec nemluví. Neschopnost mluvit zapříčiní defektní průběh celého vývoje jazyka. Znemožní osvojit si jazyk jako mateřský. Zablokuje funkce psaní a čtení a částečně může také zkomplikovat porozumění. Co se týče českého jazyka, bývají vývojoví anartrici jako cizinci ve vlastní zemi.

Jak konkrétně práce s nimi  vypadá?

Učím je psát a číst. Tyto studenty je potřeba učit český jazyk jako cizí jazyk. Zatímco se jejich spolužáci učí v běžných hodinách češtiny vlastně metajazyk, to znamená, co je 2. pád, co vedlejší věta přívlastková, učí se vývojoví anartrici uchopit český jazyk psanou řečí tak, jako by se od začátku učili třeba angličtinu – slovíčka, slovosled, že ve větě „Dej jí jablko“ odkazuje slovo „jí“ k nějaké ženě, ale není to tvar slovesa „jíst“, nebo že zápor od slovesa „je“ není „neje“ ale „není“. Pokud je to možné, učím tyto studenty také jazykově uchopit pojmy z ostatních předmětů. Stále ke mně dochází například bývalý absolvent škol v Jedli, který má nyní na střední škole na Evangelické akademii předmět základy práva. V něm se učili smluvní vztahy, a on tam prostě píše místo slova „ručitel“ „ručník“. Já se mu nedivím, význam obojího má slovní základ ve slově ruka, připadá mi obdivuhodné, že už při potížích s vybavování slov dokáže pracovat s mentální koncentrací na jejich kořeny, a chce-li dát najevo správné obsahy svého vědomí, kreativně k tomu využívá všechny dosud osvojené jazykové dovednosti. Toto je také potřeba vědět při práci s těmito studenty. Že si pedagogové musí dát pozor na směšování jejich intelektových schopností s jazykovou bariérou! Když jsem před 6 lety přišla do Jedličkárny, tak ještě tady - na speciálních školách (!) - byl špatně hodnocen anartrik za chyby v diktátu! To je, jako bys dal člověku bez nohy pětku z překážkového běhu!

Co všechno se změnilo od té doby?

Za změnu považuju právě zlepšení této situace. Myslím, že jsme v Jedli vytvořili vzdělávací zázemí pro tyto, mnohdy vysoce inteligentní, studenty. Je samozřejmě dobré jejich péči orientovat na alternativní komunikaci. V Praze se tomu výborným způsobem věnuje speciálně pedagogické centrum pro alternativní komunikaci v Tyršově ulici. Naši logopedi s ním spolupracují, poskytuje studentům komunikační tabulky, elektronické komunikátory s hlasovým výstupem. Zmáčkneš ikonu s nápojem a z komunikátoru se ozve „chci pít“, speciální počítačové programy. Ale ještě je třeba nacházet způsoby, jak tyto studenty učit! Protáhnout jazykovou terapii do oblasti vzdělávání! Učit je číst a psát, pokud k tomu student ukáže kompetence, poskytnout vzdělávací metody, jakými se zapojí do vzdělávacího procesu. A skutečně jim otevřít místo ve škole, která bude odpovídat jejich intelektu, tedy nejen plošně na praktických školách. A právě poptávku těchto studentů, kteří jinde těžko nacházejí odpovídající vzdělávací zařazení, je Jedle nyní schopna relativně dobře uspokojovat.

Má tvoje práce obdobu i na nějaké jiné škole?

Ne, v současné době jsme v tomto ojedinělí.

Daří se dosáhnout znatelných pokroků ve vzdělávání těchto studentů? Co takovým pokrokem může být…?

Velkou věcí je, že jsme, myslím celý tým Jedle, to znamená i logopedky, speciální pedagožka, učitelé jednotlivých předmětů a další kolegové, naučili právě při začlenění lingvistické individuální terapie, tedy těch speciálních individuálních hodin češtiny, jednoho nemluvícího devatenáctiletého studenta psát, smysluplně se vyjadřovat psanou řečí. On před tím procházel vzděláváním v jiné instituci, ale uměl jen písmena a pár nazpaměť naučených slov. Dalšího nemluvícího studenta, který k nám přišel v patnácti letech také z jiných škol, jsme v sedmnácti naučili číst s porozuměním. Někdy se o psaní a čtení smýšlí jako o dovednostech, které už jsou po patologicky zablokovaných jazykových funkcích „neodblokovatelné“. Mně bylo dáno prožít s těmito studenty ten zázrak gramotnosti, prostě vidět, jak se z negramotných zrodili uspokojivě gramotní! Ale tomu se myslím říká štěstí začátečníka! Ten fascinující student, co se naučil funkčně psát, byl můj první student, takže v tom, že byl právě takový, bych možná spatřovala zásah vyšší moci, máš to štěstí začátečníka, což ti pomůže uvrtat se do té práce a rozpoznat v ní své místo. Já jsem totiž původně v Jedličkárně pracovala na bazénu, ale ten jsem omylem vypustila. A o dvě patra výš byl tento student, který byl omylem ve špatné škole (intelektově neodpovídající), chtěli ho adekvátně přeřadit, ale nikdo nevěděl, „jak s ním“. A já zrovna dostudovávala bohemistiku a měla nějaké lingvistické vybavení…
Většina pokroků je samozřejmě dílčích, na to si člověk musí zvyknout. Student s afázií přestal v psaném textu perseverovat, to znamená ulpívat stále na jediném slově, a naučil se psát běžné e-maily, nebo malý student s vývojovou anartrií už napíše slyšené slovo jako celek, není již třeba diktovat ho po slabikách a tak dál.
A pak jsou věci, které se nedaří. U studenta se suspektní dysfázií se mi psaní a čtení nepodařilo vůbec nastartovat.

Co tě ta práce naučila?

Že neexistuje žádná univerzální terapie a metoda! I když se ty metody snaží tak tvářit. Říká se „Elkoninova metoda“, „metoda podle Zelinkové“, „terapie podle Czefalvaye“, ať mi to jmenovaní odborníci prominou, ale používá se to tak. Já jsem poznala, že je to vždycky jedině „terapie podle studenta X“, „metoda podle studenta Y“! Vždycky jsem vymyslela nějakou metodu, protože mě k tomu daný student donutil, a to tím, že odolával všem stávajícím metodám, ale přesto mi stále ukazoval nějaké své jiné klíčové schopnosti. Tak třeba jsem začala dělat terapii čtení se sluchátky a děsím se toho, že už na jedné konferenci říkali „terapie podle Majerové“. Prosím tě, to je „terapie podle studenta Tomáše“, ten mě k ní inspiroval! Tedy navíc ne studenta Tomáše, protože na toho vlastně nikdy nezabrala! Takže teď je to „metoda podle Vojtěcha“, na toho zabrala! Všechno jsou hlavně terapie těch klientů - jejich trpělivost a jejich potenciál! Oni mi také ukazují mnohá tajemná zákoutí jazyka.

Máš ve své práci nějaký vysněný cíl…?

Máme řadu cílů. Chtěli jsme školit pražské pedagogy, aby se tento způsob vzdělávání poskytoval i na jiných školách. Chtěli jsme pořídit eye-tracker, neinvazivní psycholingvistický přístroj na sledování očních pohybů, který pomáhá zkoumat vztah mezi jazykem a myšlením a díky kterému bychom získali vůbec první česká defektologická data. Zatím se však nepodařilo sehnat grantové peníze. Já jsem teď zjistila, že aktuálně je pro mě důležité soustředit se na dílčí kroky, které jsou nejakutněji potřeba a v kterých se zadaří i bez velkých projektů, neboť jinak mi hrozí, že vyplýtvám energii do mnoha stran a kvalita vlastní práce mi uteče. Teď je takovým mým cílem napsat knížku o vývojové anartrii. Samozřejmě žádný univerzální text, jen možnou inspiraci. Takovou publikaci jsem hledala, když jsem do této práce nastupovala, a nenašla a moc mi něco takového chybělo. Dosud v české klinické a speciálně pedagogické praxi takový text chybí.

Díky, Radko!
Radek Musílek

poslední aktualizace 26.02.2010