Michal Prager

Michal Prager je vozíčkář, který v Jedli strávil podstatnou část svého života. Vystudoval vysokou školu a obloukem se k nám zase vrátil, i když jako zaměstnanec o. s. Asistence. Od ledna je však také předsedou pracovní skupiny Magistrátu hl. m. Prahy Pro Prahu bezbariérovou a otevřenou, která by měla řešit zpřístupňování městské hromadné dopravy lidem s postižením.

Jak dlouho jsi chodil do Jedle?

Tak to musím spočítat. Rok mateřinka, devět let základky a čtyři roky gympl, takže celkem čtrnáct. Momentálně je to vlastně polovina mého života.

Ty se ale v Jedli stále pohybuješ, protože děláš pro občanské sdružení Asistence, které tu sídlí a úzce s námi spolupracuje. Co je náplní tvé práce?

Moje cesta k Asistenci vlastně nemá s Jedličkárnou zase tak moc společného. Já jsem se prostě po maturitě rozhodl, že se úplně osamostatním a už nebudu potřebovat služby, které jsem tu měl. I když vím, že tady byli lidé, kteří by mi dál pomáhali. Což je pěkné, ale já si to chtěl nastavit jinak. Stal jsem se klientem Asistence a využíval jejích služeb. Vlastně jsem je jenom jednou za čas poprosil o asistenci do školy. Pak jsem asi tři roky dělal administrativní práci z domova pro internetový obchod a začalo mě to nudit i zmáhat. Ztratil jsem úplně sociální kontakt a říkal jsem si, že chci už dělat něco jiného a hlavně s lidmi. Mým přáním byla práce v neziskové organizaci, protože už před tím jsem s nějakými spolupracoval, některé dokonce založil. Tak jsem se před třemi roky podíval na Neziskovky.cz a zrovna tady hledali koordinátora osobní asistence. Řekl jsem si, že tohle prostředí znám, tak to zkusím.

Co vlastně všechno Asistence dělá?

Jak už vyplývá z názvu, tak hlavně poskytuje osobní asistenci. Jinak nabízí sociální i pracovní rehabilitaci, takže pomáhá uplatnění na trhu práce. Původně byla Asistence v tomhle směru zaměřená jen na tranzitní program pro absolventy Jedličkova ústavu a škol. Pomáhala a stále jim pomáhá s přechodem do běžného života. Dnes už se to ale týká i lidí zvenčí. (Více informací najdete na www.asistence.org)

Od letošního roku už neděláš jen pro Asistenci, ale stal ses předsedou pracovní skupiny magistrátu Pro Prahu bezbariérovou a otevřenou. Jaká je tahle práce?

Mám to teď půl napůl. Na magistrát jsem se dostal díky výzvě Radě hlavního města Prahy Za MHD přístupnou, kterou Asistence iniciovala. Je to zase trochu jiná práce a vlastně v mém oboru, protože jsem vystudoval v bakalářském programu veřejnou správu. Tu výzvu během podzimu 2008 podpořilo deset a půl tisíce lidí. Její součástí byly i návrhy na řešení současné situace, včetně zřízení pozice jakéhosi koordinátora.

To vypadá jako poměrně jednoduchá cesta?

Při předávání vybraných podpisů jsme mluvili s primátorem Pavlem Bémem právě o tom, že by měl existovat člověk nebo instituce, která by se věnovala jenom nutným úpravám v MHD. On tedy inicioval vznik téhle skupiny a všechno šlo překvapivě rychle. My jsme za ním byli začátkem prosince a během několika týdnů se dalo vše do pohybu.

Kdo kromě tebe tvoří pracovní skupinu?

Jsou v ní zástupci jednotlivých odborů magistrátu, kteří mohou mít s touhle problematikou něco společného plus lidé z Technické správy komunikací a Dopravního podniku hl. m. Prahy.

Na co se chce skupina zaměřit především?

První schůzka skupiny řešila přesně tuhle otázku. Já jsem přišel s nějakými konkrétními rozpracovanými body, jako je například hygiena ve výtazích, kampaň „Chováme se odpovědně“, zpřístupnění technických výtahů a náplň práce konzultanta pro bezbariérové město. Výsledkem schůzky bylo hlavně navázání komunikace s příslušnými lidmi a institucemi, které můžou tyhle věci řešit. Například pan inženýr Dohnal z Dopravního podniku se k naší věci postavil velmi vstřícně a otevřeně.

Zatím se mi to tedy jeví spíš jako první fáze příprav. Kdy můžeme čekat první hmatatelný přínos?

Tak já si nemyslím, že je to pouhý začátek jednání. Teď se zpracovává analýza, která bude monitorovat všechny potřeby. Ale mezitím už proběhla jednání právě s Dopravním podnikem o konkrétních věcech, které by se měly stát hmatatelnými v poměrní blízkém horizontu. Zatím se to týká hlavně investičně méně nákladných projektů. Ty se dají udělat prakticky hned. Mám na mysli třeba kampaň „Chováme se odpovědně“, která má cestujícím přiblížit, jak se v dopravě chovat k lidem s nějakým handicapem, rodičům s kočárky nebo k seniorům. To znamená, nezabírat jim vyhrazená místa, dávat jim přednost u výtahů atd.
   Z náročnějších projektů je potěšující, že během příštích dvou let by mohlo dojít ke zpřístupnění až pěti dalších stanic metra, což považuji za velký počin.

Které stanice by to měly být?

Národní třída, Můstek, Chodov, Háje a I. P. Pavlova (podle průzkumu prý nejvyužívanější stanice).

Myslíš, že tě Jedle na současný aktivní život připravila dostatečně?

Samotná asi ne, ale nějakou průpravu jsem určitě získal díky dobrým vychovatelům. Ti mě nutili k samostatnosti, abych si co nejvíce věcí zařizoval sám. Nicméně pořád jsem si žil bezstarostně, protože nebylo třeba řešit, kdo se o mě postará, kdo mě dá na toaletu atd. V tom mě Jedličkárna chránila. Ten přechod ven byl v tomhle trochu drsnější. Nicméně postupně jsem se na to připravoval už na gymplu.

Po gymnáziu v Jedli jsi tedy nastoupil rovnou ke studiu té veřejné správy na vysoké škole?

Ne, po gymnáziu jsem měl pocit, že na vysokou hned nastoupit nemusím, takže následoval rok jazykové školy. To byl úžasný rok, protože všechno bylo něco úplně nového a jiného. Dostal jsem se jako jediný vozíčkář do kolektivu 25 zdravých lidí, kteří mě perfektně přijali. Můj soused z lavice se později stal mým osobním asistentem. Rád na to vzpomínám, bylo mi sladkých dvacet a dostal jsem prostor se pořádně vyřádit.

Takže ses vyřádil, a pak následovalo co?

Bohužel následoval můj neúspěšný pokus o přijetí na Pedagogickou fakultu University Karlovy v oboru AJ a OV. Ten den mi bylo špatně a prostě se to nepovedlo. O rok později šlo všechno lépe a já byl přijat na ČJ a OV. Po dvou letech mi ale došlo, že vlastně učitelem být nechci. Podepsala se na tom i samotná fakulta, i když ty máš, Radku, asi jinou zkušenost, protože jsi tam chodil také a učíš dodnes.

To je pravda, já mám s „Peďákem“ dobré zkušenosti, ale vraťme se k tobě…

Vlastně jsem už pak vzdal ambice na vysokou školu, když kde se vzala, tu se vzala Vysoká škola veřejné správy a mezinárodních vztahů (nyní Metropolitní univerzita), která mi jako člověku s postižením umožnila studovat zadarmo, přestože jde o školu soukromou. To už jsem při studiu i pracoval, takže jsem volil kombinovanou formu docházky, nikoliv klasický denní výukový program. Tady mi vyšli ve všem vstříc a konečně jsem dostudoval.

Kromě úspěšného studia a práce vím, že se ti daří i v osobním životě, protože jsi ženatý. Jak dlouho?

Svoji jsme tři roky, ale náš vztah trvá už osm let. Hned po gymplu v Jedli jsem se nastěhoval do bezbariérového bytu na Hůrce s dalšími dvěma kamarády. Bohužel oba už umřeli, ale tehdy jsme si podali projekt na magistrát. Šlo o zapojení do běžného života za pomoci osobních asistentů. No a moje žena tenkrát bydlela několik pater pod námi. Začali jsme se vídat, a protože to byla pěkná holka, tak to bylo jasné

Tvoje žena na vozíku není, neřešili jste nikdy problém tohohle rozdílu?

Ona měla maminku na vozíku, takže prošla docela dobrou průpravou. Ale pochopitelně jsme se občas s něčím potkali. Třeba když jela na nějakou akci, tak jí bylo líto, že já nemůžu jet také. A já zase žárlil na její kamarády a spolužáky. Naštěstí jsme to ale ustáli.

Tak ať se ti všechno i nadále daří a díky za rozhovor!

Autor: Radek Musílek

poslední aktualizace 26.02.2010