František Serbus

František Serbus - sportovní hvězda Jedle

Františkovi bude v létě 24 let. Má dětskou mozkovou obrnu, která zasáhla prakticky celé jeho tělo. Přesto je všestranným sportovcem Sportovního klubu Jedličkova ústavu Praha (www.scjupraha.eu), který se vloni podíval na paralympiádu do Číny.

Fando, v jaké disciplíně jsi na paralympiádě startoval?

Nastoupil jsem k vrhu koulí a hodu diskem. Bohužel se nenaplnily medailové ambice. Moje forma slibovala lepší výsledek.

O jakém umístění tedy mluvíme?

6. místo ve vrhu koulí a 7. místo v hodu diskem.

I když je to podle mě skvělý výsledek, ty to bereš trochu jako zklamání. Líbilo se Ti přesto v Pekingu?

Určitě! Byly to moje první letní paralympijské hry, šlo o obrovský zážitek. Viděl jsem i Čínskou zeď.

Ty ale děláš ještě jiné sporty, že?

Jinak se věnuji ještě hodu kuželkou a boccie. Na víc už mi nezbývá čas, ale dřív jsem hrál ještě závěsný kuželník a curling.“

A k tomu jsi ještě na naší schůzku přijel na trojkolce…

Tu používám jen k vlastnímu pohybu po městě, nezávodím na ní. Nicméně trénink to je také. Vlastně mě baví každý sport. Ale protože vrcholově se nedá dělat všechno, tak jsem si musel vybrat.

Jaké největší úspěchy máš za sebou, kromě účasti na paralympiádě v Číně?

V Brazílii na mistrovství světa v boccie jsem dosáhl na bramborovou medaili. To byl velký úspěch, ale pochopitelně mě i trenéry Břéťu Janyšku s Pavlou Vrbovou mrzelo, že nám unikly stupně vítězů. V disku jsem vyhrál mezinárodní mistrovství České republiky. Hlavně jsem na něm ale přehodil i Romana Musila, naší největší hvězdu!

Panečku, tak vedle Číny ještě Brazílie! Viděl jsi už kus světa…

To rozhodně. Do Brazílie a Číny bych se asi jen tak nepodíval. Zažívám spoustu věcí a poznávám príma lidi. Všechno zásluhou sportu. A díky němu jsem se vlastně i postavil na nohy a nechal vozík doma. Dojdu po svých k tříkolce, nasednu a jedu.

Postavil ses díky sportu na vlastní nohy i obrazně?

Určitě. Jsem mnohem samostatnější. Mám i vlastní byt, ke kterému mi pomohla i doporučení od mého atletického trenéra a šéfa Sportovního klubu Jedličkova ústavu Praha Pavla Martínka. Já totiž nejsem původem z Prahy, ale z Horní Cerekve.

V Praze jsi už ale odmalička, ne?

Od mateřské školky jsem chodil do „Jedle“. Mám tu vystudovanou i základní a tříletou rodinnou školu. Celkem 15 let! A díky sportovnímu klubu jsem tu vlastně dodnes, i když už ne oficiálně. Mám tady i většinu kamarádů. Přestože k boccie mě prvně přivedli v lázních, moje sportovní začátky, pokroky i úspěchy vyrostly na Vyšehradě.

Zmínil jsi Pavla Martínka. Snad se na mě pánové nebudete zlobit, ale musím se zeptat, jak spolu komunikujete? Pavel totiž po úrazu neslyší a ty zase trochu hůř mluvíš, takže s odezíráním může být problém. Nevadí to při tréninku?

Za ta léta už jsme si na sebe zvykli a naučili se to. Já něco třeba víckrát zopakuji, aby Pavel všechno pochytil. V krajním případě znám prstovou abecedu. Asi je docela legrace nás pozorovat. Naštěstí Pavel mluví úplně normálně, takže já mu rozumím. Někdy je nebezpečné, že ho člověk nemůže křikem varovat třeba před letícím náčiním. Musíme oba dávat větší pozor.

Zbývá ti čas ještě na něco jiného?

Chci vrhnout na angličtinu. Sice celkem rozumím, ale s mluvením je to horší. Na cestách je cizí jazyk potřeba, hlavně, když Pavel neslyší.

Tak hodně zdaru a díky za rozhovor!

Radek Musílek

poslední aktualizace 26.02.2010