Pavel Martínek – neslyšící trenér žije sportem lidí s tělesným postižením

Reprezentoval Českou republiku v judu a připravoval se na olympiádu v Atlantě. Byl zdravý, silný, úspěšný. Jeden okamžik však dokázal téměř všechno změnit. Těžký úraz Pavla připravil o sluch. Pevná vůle, srdce sportovce a chuť zvítězit nad nepřízní osudu byly ale zbraně, které ho podpořily v největším životním zápase. Nakonec z něho vyšel ještě silnější. Dnes svoje zkušenosti předává coby úspěšný trenér a předseda Sportovního klubu Jedličkova ústavu Praha.

Pavle, co se vlastně tehdy stalo?

Už se mi k tomu nechce příliš vracet a vlastně si toho ani moc nepamatuji. Koncem června 1994 mě napadla skupina rozzuřených rváčů. Ačkoliv jsem byl vrcholový sportovec v bojovém umění, nebylo mi to nic platné. Jednotlivec má proti přesile šanci jenom ve filmu. Skončil jsem s těžkým úrazem hlavy, ochrnutý na pravou půlku těla a hluchý. Téměř rok jsem musel používat vozík. Úraz mi zpočátku narušil i rovnováhu a orientační smysl. Všechno se nakonec spravilo, až na ten sluch.

Co pro tebe znamená sport?

Sport pro mě znamená opravdu hodně a myslím, že pravidelnému tréninku a sportem vypěstované silné vůli vděčím za současný zdravotní stav. Pokud nepočítám sluch a pár dalších menších problémů, tak jsem zdravý člověk. Přitom nebýt té vůle, tak bych ze sebe asi po probuzení v nemocnici vytahal všechny ty hadičky, které mě držely při životě.

Změnil se tvůj postoj ke sportu po úrazu?

Abych řekl pravdu, tak jsem ještě poměrně dlouho věřil a doufal, že naskočím zpátky do „rozjetého vlaku“. Velké šance startovat na letních olympijských hrách se člověk nevzdává lehce. Bohužel realita byla jiná, a tak jsem přetransformoval své úsilí o vítězství v turnajích na zápas se zdravotními problémy. Ale dlouho mi trvalo, než jsem se smířil s tím, že se do vrcholového sportu už nikdy nevrátím.

Nesportuješ sice vrcholově, ale pořád se sportu aktivně věnuješ, což ostatně dokládá tvoje vypracovaná postava.

Samozřejmě, já bych bez toho nemohl být! Ještě když jsem ležel v nemocnici na kapačkách, tak mi bratr přinesl posilovací gumové kroužky. Já je pořád mačkal a zdravotní sestry mi nadávaly, protože mi vždycky jehla propíchla žílu. A ony pak nevěděly, kam vpíchnout tu novou, protože moje ruce už byly jako cedník.
   V současné době udržuji kondici pravidelným posilováním a hlavně si zatrénuji společně se svými svěřenci ze Sportovního klubu Jedličkova ústavu.

S jakými lidmi v rámci klubu nejčastěji pracuješ? Myslím tím hlavně typy postižení a věk.

Vzhledem k tomu, že SC JÚ Praha spadá pod křídla Federace Spastic Handicap, tak většina našich členů jsou právě spasticky postižení mladí lidé, převážně s dětskou mozkovou obrnou nebo po úrazech centrální nervové soustavy. Ale trénují u nás i lidé s jinými typy postižení. Pravidelné tréninky navštěvují především žáci základní školy a studenti středních škol Jedličkova ústavu, nicméně máme i řadu dospělých sportovců mimo „Jedli“. Momentálně registrujeme 237 řádných členů, ovšem ne všichni mají sport jako svůj hlavní zájem.

Kterým sportům se jako trenér nejraději věnuješ?

V SC JÚ Praha provozujeme deset druhů sportů: atletiku, bocciu, curling, cyklistiku, lukostřelbu, florbal, fotbal (aplikovaný), stolní tenis, plavání, závěsný kuželník. Prvních 5 sportů je stěžejních. V těchto sportech máme úspěšné reprezentanty ČR! Zpočátku jsem trénoval prakticky všechno, ale to se nedalo stíhat. V současnosti se zaměřuji na atletiku a curling. Ostatní sporty mají na starost moji kolegové nebo externí trenéři

V čem je podle tebe sport pro lidi s postižením nejpřínosnější? Jde spíš o fyzickou kondici, nebo o sociální aspekt?

Myslím, že to jde obojí ruku v ruce. Pro někoho je sport jediná možnost seberealizace. Ze zkušenosti vím, že dobře vedený trénink může velmi pomoci i v soběstačnosti. Někomu jde třeba zase víc o kamarády uvnitř týmu a poznávání nových lidí. Se sportem se i podíváte do světa. Někteří naši členové byli na paralympiádě v Číně, jiní zase soutěžili třeba v Brazílii. Komu se to poštěstí?

Není ale vrcholový sport u postiženého člověka spíš huntování zbytku zdravé kapacity těla?

Při dobře vedeném tréninku by k žádnému huntování nemělo docházet!!!

Na co kladeš důraz při práci s dětmi?

Na dobrovolnost. Nikdy nikoho k ničemu nenutím, každý má možnost volby.  Chceš si zlepšit sportovní výkon i tělesnou kondici? Tak na sobě makej! Nechceš? Tak nemusíš… já každému jen něco nabízím, resp. ukazuji cestu. A snažím se těm, kteří na cestu vykročí, vytvářet co nejlepší podmínky ke sportování.

Jak ses dostal k práci trenéra a později předsedy SC JÚ Praha?

Po úrazu jsem nastoupil do 3. ročníku Fakulty tělesné výchovy a sportu University Karlovy, kde je povinná praxe ve školském zařízení. Chtěl jsem předat své zkušenosti, tak jsem se zaměřil na tělesnou výchovu a sport lidí se zdravotním postižením a nastoupil na praxi v „Jedli“. Shodou okolností se tam tehdy zrovna otevírala nová tělocvična a rozjížděl sportovní klub. Tak už jsem zůstal a snažím se sportovní aktivity v „Jedli“ dál rozvíjet.

Ty k tomu ale ještě ve školách Jedličkova ústavu učíš tělocvik. Jak zvládáš cvičit děti s tak pestrou paletou handicapů?

To byl z počátku velký oříšek, ale postupně jsem si vytvořil model vyučovací hodiny a „banku“ příprav. Z toho teď čerpám dle aktuálního složení žáků a aplikuji vhodný program. K dispozici mám moderní vybavení včetně bazénu s vodoléčbou. Vedle tradičních postupů zkouším i nové metody, jako třeba terapii na trampolíně.

Jak vlastně coby neslyšící komunikuješ s okolím? Pochopitelně zcela bez problémů mluvíš, ale znakový jazyk neovládáš.

Spoléhám hlavně na odezírání ze rtů, i když někteří moji svěřenci mají postižení faciálních a mimických svalových skupin. Rozumět je někdy velmi obtížné, ale já to beru také jako vlastní trénink… Ovšem nastanou situace, kdy opravdu nerozumím a musí mně to dotyčný člověk buď napsat prstem na ruku, nebo poprosím asistenta, aby mi to reprodukoval.

Vím, že tvůj tatínek měl úraz před cestou na olympiádu a tebe potkal stejný osud. Máš sportovně velmi nadaného syna, povedeš ho k tomu, aby naplnil sen dvou generací před ním?

Můj syn Viktor je opravdu šikovný a energií nabitý kluk, ale k ničemu ho nenutím a nutit nebudu. Ovšem pokud se na tvrdou cestu vrcholového sportu dá, tak určitě nebudu zklamaný!

Tak ať se ti vše daří!

Díky!

Autor: Radek Musílek
Foto: Archiv SC JÚ Praha
Rozhovor byl otištěn také v časopisu Můžeš

Předchozí rozhovory s osobnostmi mezi námi najdete v archivu

poslední aktualizace 26.02.2010