Cirkus Giroldón v Jedli

Cirkus Giroldón zavítal do Jedle

V pondělí se na zahradě za naší školou začala klubat zvláštní stavba. Z kruhové dřevěné konstrukce nakonec vyrostla pravá jurta. Nepřijeli k nám však Mongolové, ale divadlo s názvem Cirkus Giroldón (http://www.cirkusgiroldon.ch/).   Formace, kterou tvoří jen dva herci - Lenka Foletti Machoninová a Alberto Foletti. O den později jsme si už mohli povídat v netradičním hledišti „nejmenšího divadelního cirkusu v Evropě“. Lenka a Alberto k nám přijeli ze Švýcarska, kde bydlí. Pokud se to tak vlastně dá vůbec říct, protože většinou jsou na cestách po celé Evropě. Od Portugalska, přes Rumunsko až do Ruska. A když říkám, že do Prahy přijeli ze země helvétského kříže, ani to vlastně není pravda, protože ještě před pár dny hráli v Itálii.

Italština je ostatně Albertovým rodným jazykem. Díky své ženě Lence však zvládá skvěle i češtinu. Má sice přízvuk, za který se stydí, jenže kdybyste slyšeli jeho roztomilou zvukomalebnost, určitě byste mi dali zapravdu, že mluví krásně! Při našem povídání i stavění jurty tak byla slyšet směsice obou jazyků.

Pochopitelně mi to nedalo a musel jsem se zeptat, jak se to stane, že Švýcar a Češka vezmou jurtu a vyrazí do celé Evropy hrát divadlo?

Jurta je naše zimní scéna. Máme i letní stan, který nám ale v chladných měsících nevyhovoval. Přece jen bylo potřeba mít teplejší zázemí. Tak nám jeden kamarád přivezl originální jurtu z Mongolska o průměru 7,5 metru. Stačilo jen pár úprav kvůli bezpečnosti. Je to úžasný prostor, ve kterém můžeme po představení i bydlet. Teplo nám zajišťují kamínka, ve kterých topíme dřevem. Jedna věc nám ale došla až později. Obvykle dost vymrzneme při stavbě, protože ta je ve dvou lidech dost náročná a zabere celý den.

Ale to teplo a vůně kouře z těch kamínek vám to pak musí vynahradit. Už když jsem přicházel, tak můj nos s radostí nasál směsici jarního vzduchu a táboráku.

No vidíte a lidi na západě by si dokázali stěžovat, že to smrdí po okolí. Tady je vůbec přístup k těmhle věcem trochu jiný. Lidé víc chodí do divadla a mají i představu, kdo je to klaun. O čem vlastně divadlo a cirkus je. Třeba ve Švýcarsku se nám stalo, že při vstupu na jeviště se jedna dospělá divačka úplně klidně zeptala, jestli nám není zima? Ona to myslela hezky, ale evidentně vůbec nechápala, jak nevhodné to bylo v průběhu představení.

Vraťme se ještě ke vzniku celého vašeho projektu.

My bychom to nenazývali projektem. To zní, jako kdybychom něco chtěli prodávat. Tohle je náš život. Ten nás neustále učí a nikdy nám nedovolí ustrnout. Vždycky nás něco nového překvapí. Nic není dopředu dané, všechno se rodí podle situace. Baví nás to, jinak bychom to nemohli dělat. Umění je dar a ten se neprodává jako zboží na trhu. I když ze vstupného jsme pochopitelně živi.
Před dvaceti lety Alberto spolupracoval s kolegy tady v Praze. Chtěli jsme založit divadlo, ale pořád nepřicházela slibovaná budova. Tak jsme vyrazili tam, kam podle nás divadlo patří – do ulic.

Do jaké kategorie nebo škatulky byste se zařadili?

To je těžké. My jsem jako jazz a vážná hudba. Jeden z nás je vystudovaný klaun (Alberto) a druhý klasický herec (Lenka). My z toho vytváříme něco nového, originálního. Těžko hledat přesnou kategorii. Mnoho lidí si myslí, že jsme divadlo pro děti, protože vidí malý stan. Ale když vidíte malé auto, tak to přece neznamená, že je to hračka, že? My jsme pro všechny, protože hrajeme o věcech, které jsou společné všem lidem. Takže to funguje na malé i velké, na západě, stejně jako na východě.

Jak jste se vlastně dostali k Jedli?

Jedli známe dávno! Protože tu máme různé kamarády – Vendulku Neumannovou, Evičku a Vlastu Stupkovou z Asistence a náhodou znám (Lenka) od dětství Tondu Hermanna, který tady dělá ředitele školy, což jsme zjistili až teď. A tihle lidé nám už před deseti lety říkali, ať přijedeme hrát k vám. Tak jsme si řekli, že to bude príma. Ostatně my jezdíme po světě i do tzv. Arch, které založil Jean Vanier (pozn. redaktora: Jean Vanier je synem bývalého kanadského guvernéra Georgese Vaniera a zakladatelem Archy, mezinárodní sítě více než stovky komunit pro lidi s postižením ve třiceti zemích. Tito lidé zde žijí spolu se svými pečovateli. Více informací naleznete na http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=496).
Jedličkův ústav je pro nás tedy stejné místo jako jakékoliv jiné, kde jsou lidé, kteří na nás budou rádi koukat. A my budeme zase rádi koukat na ně. Hezké je i to, že naše návštěva tady je vlastně výsledkem vzájemných námluv. My jsme věděli, že nás tu chcete, my jsme věděli, že chceme přijet, tak jsme tady!

A kolik dní u nás pobudete? Kdy budete hrát?

Od středy 24. 3. do soboty 27. 3. Ve všední hry budeme hrát od 10 hodin dopoledne hlavně pro děti z Jedle a několika dalších škol. Přijít ale může každý, kdo bude mít čas a chuť. V sobotu pak začínáme v 15.30. Vstupné pro děti je 70,- Kč a pro dospělé 100,- Kč.

V útulné jurtě se nám povídalo pěkně. Lenka a Alberto jsou moc milí lidé, se kterými je radost být. Bohužel bít začaly i zvony nad Prahou, což nám neúprosně připomnělo utíkající čas a museli jsme se rozloučit. Náš rozhovor byl delší, než jsem do těchto několika řádků dokázal vtěsnat. Snad vám ho brzy přineseme na našich stránkách celý. Možná i ve zvukové podobě. Uslyšíte tak třeba na vlastní uši závěrečná Lenčina slova:

„Podle nás je hodně důležité, že tenhle náš způsob žití neumožňuje něco proklamovat. Všechny vybudované představy se popřou. Jednou jsme byli ve Vimperku a v obecenstvu byl jeden chlapeček, který byl úžasný divák. Tak jsem za ním po představení šla. Povídám mu, ty seš tak bezvadnej, ty určitě pořád nehraješ počítačové hry. A on povídá, že nedělá nic jiného. Takže najednou to pro mě popřelo všechny teorie o hlídaných a dobře vedených dětech. O ničem se nedá říct, jak by to mělo být. Není žádné pevné pravidlo. Prostě je to tak, jak to být má. A my tohle pořád poznáváme a snad nás to jednou učiní pokornými.“

Díky za rozhovor a hodně dobrých diváků!

Autor: Radek Musílek

poslední aktualizace 24.03.2010